Mé drahé přítelkyně... mám za sebou celkem náročný víkend.... Ale začněme tak nějak od začátku. Když se před pár lety vdávala Alča a já ji slibovala, že jí budu hlídat děti, netušila jsem, že místo dítěte vyfasuju psa - Weba :) Páč už je to velký kluk ,tak se rozhodli, že pojedou na dovolenou a dítě zanechají v péči mě.... Bylo dohodnuto, že ho vyzvednu v pátek a že půjdem s Webíkem do Zoo, podívat se na žvížátka... A tím začal náročný maraton... Nápad jít do v pátek do Zoo dostalo asi další půlka Brna... byl boj vůbec zaparkovat, nehledě na to, že jsem to dala až na potřetí u OBI. Už to mě měl odradit a néé, já tam prostě musela jít. Fronta na lístky mě málem porazila.. .ale dobrý to zvládem. Byla jsem domluvená s Janičkou a s dvěma jejíma malýma neteřinkami, že se sejdem v Zoo a pořádně si to užijem. Jo, to jo. Já si to užila jak nic jinýho. Nejdřív jsem asi hodinu Janičku hledala. Pomocí mobilu a své inteligence (ha ha ha.. .) se mi ji podařilo najít (ale za to nemůžu, že to trvalo tak dlouho, oni totiž chtěli zmást nepřítele a celou zoo přeskládali, takže jsem nic nemohla najít... ) Web už tou dobou byl vysušenej jak sušenka, ale naštěstí jsou všude kyblíky s vodou pro žíznivý pejsky. Pak se na něj vrhly holky... Web jako správnej chlap byl v sedmém nebi, všichni ho chtěli drbat, hladit a holky si ho uzuropovali jen pro sebe. Pak už procházka probíhala v celku v klidu. Ke konci jsme s Janičkou uznali, že jsme si zasloužili řád statečné matky, páč dvě děti a pes je vražedná kombinace. Ke konci už jsem vlekla psa, děti a svou žízeň, o kterou se dalo opřít. Po dalších nekonečných minutách si holky vybrali suvenýry a při představě že už se blíží auto a cesta domů, ožil i pes. Cestu jsme všichni přežili bez nehod.
Sotva jsme dorazili domů, otevřeli vrata a než sem stihla vybalit, pes už měl prošmejděný celý dvůr a sebral Máchalovi dvě hračky. No dobrá, a ten můj blbec si to nechá líbit.Napřed si myslel, že Máchal je pro něj a hned se na ni sápal. Chuděrka, nevěděla, co se děje :) Tak jsem ho zavřela na verandu. Navečer, až se řádně očuchali a poznali jsme vyrazili na procházku. Do polí a jateliny..... Tak si jdu a jdu a mám dva psi... se podívám a nemám ani jednoho... Jen se v dáli vlnila jatelina... sakra.. no nic.. tak zapískám... napřed Máchal, zvedla hlavu a už si pádila zpět a Web.. no.. Web.. po dvou minutách se laskavě vrátil , i když mám nejasný pocit, že se ztratil a hledal cestu zpátky :) (ale nikde to neříkejte,přece jen je to chlap :)) Cestou domů, už mě nic nemohlo rozházet, to jsem si naivně myslela. Psi byli puštěni z vodítka, spokojeně čmuchali a najednou... Web ucítil vodu. Tedy vodu, spíš náš potok, než jsem stačila po něm skočit šipku už byl v tom sajrajtu a spokojeně se v něm vyválel a napil.. prase... ale jak ho vytáhnout ven? Toť otázka. No nic, hora šla k Mohamedovi. Máchal z toho měla psinu a koukala na mě, co zase vyvádím, já proklínala Weba do třetího kolena a tahala toho hnusnýho smradlavýho psa z potoku . Šak si to pak užil. Přivázala jsem ho doma k plotu a vzala na něj zahradní hadici, moc se mu to nelíbilo. Pak následovala vana, napřed pes a pak já... Asi pochopil, že by se měl stydět, celý večer to pak u mě žehlil :)
Sobotní ráno proběhlo bez problémů, když nepočítám, že na vás vlastní rodiče pošlou do pokoje dva psi, aby vás vytáhli z pelechu. Web i Máchal se mezitím zžili dokonale, už na ni neutočil a ona mu uhýbala, kde se dá. Tak jsme začali vařit. Napřed se nanápadně přitočil do kuchyně Web, lehl si před ledničku a spokojeně se jal pozorovat situaci. Po dvou žďouchancích od dveří ledničky pochopil,že toto není to správné strategické místo a přesunul se pod stůl. Za chvilku dorazila i Máchal. Ta, s nenuceností dámy, rovnou zamířila na sedačku v kuchyni a začala mi čmuchat okolo plechu s buchtama. Při představě naší kuchyně, kde si s mámou pleteme při vaření pod nohy i normálně a teď tam byli ještě dva psi,to byl výkon hodný oskara. Nehledě na to,že došla babička, že nám jde pomoct. Tu už jsme museli vyhodit, ta už se tam opravdu nevešla. Vzhledem k velikosti Weba, mi pak málem odešel stůl, když si rozmyslel, že už ho to nebaví a nic mu tu nekápne.
Odpoledne nám lenivně utíkalo u knihy. Seděla jsem na dvoře na lavičce, do klína se mi neustále cpala Máchal a buď mi funěla do obličeje, očuchávala knížku nebo mi rovnou ohryzávala ruku, což je její nelepší koníček. Web mi pro změnu do druhé ruky cpal neustále jeho kačenku (plyšák, co si dovezl na spaní) nebo uzel na přetahování, abych mu to házela k aportu. Prostě poklidné odpoledne. Navečer jsme vyrazili ven. Pod nohama se mi pletli oba, kam šel jeden, tam šel druhý, kde jeden označkoval, tam musel i druhý a nedej bože, aby jeden něco našel a ten druhej to neviděl. Zmořeny s mámou únavou a psama, jsme se rozhodly,že točená kofola, nám udělá dobře. Sotva jsme vešly na zahrádku, zmerčilo naše hafany přibližně půl tuctu dětí,co tam byly s rodičmi na pivě. No, Web rezignovaně se natáhl pod první stůl co našel a tím tak znemožnil přistup dětí k němu. Máchal začala jako vždy od všech něco žebrat. Nevím kolik toho stačila vyžebrat než se mi ji podařilo chytit. Ale co... bude špatně jí, ne mě :) ...
K mé velké radosti, jsme tak přežili další den. Nehledě na to, že máma neustále něco se snažila Webovi propašovat s hláškou, "ale on má chudáček hlad, se podívej jak smutně kouká" a já ji marně vysvětlovala, jeho stravovací návyky. Nevím na kolik procent jsem zvítězila. Neodvažuji se hádat.
A už tu byla neděle a s ní opět probuzení funěním do ucha, teda, nic romantickýho, zvláště pokud ten partner slintá a frká k tomu. Hafani se oba vypleskli od rána na slunku a chytali bronz. Já to zkusila taky. Už su osypaná. Sluníčko je svině. Marně se snažím neuškrábat. A odpoledne nastalo velké loučení a cesta domů. Webovi skončili prázdniny. Mám pocit, že by tu nejraději zůstal. Ale to nemůžu Alči vůbec říct :)
Cesta do Brna proběhla bez problému, vše jsem předala v pořádku :) Pes živý, zdravý, rozmazlený. Po příjezdu domů se na mě Máchal podívala pohledem a kde máš jako Weba? a tím jsem se prostě asi doživotně u ní znemožnila, že jsem jí odvezla kamaráda.
Až příště zase půjdu na nějakou svatbu, rozhodně nebudu už slibovat žádné hlídání dětí, tohle dítě mi totiž vydá za všechny. V červenci se to bude asi opakovat, Alča jedou na Korziku... ach jo..
A na závěr malé povzdechnutí : Nezavděčíš se lidem všem, natož psovi. Ale příště... příště to dopadne zase jako vždy stejně :)
PS: u třetího obrázku natočte hlavu do leva, nějak jsem ho zapoměla otočit... hi hi hi
Žádné komentáře:
Okomentovat