Tento nadpis mě už napadl na táboře, poté co jsem se málem a opět psychicky zhroutila z našich roztomilých holčiček.... :) a říkala jsem si, že by nebylo špatný některý události svého života si zapisovat....A teď mám jedinečnou příležitost :o).....
Tak začínám....
9.11.
Můj milý deníčku....
dneska jedu ve čtyři odpo do Prahe, ať mám trochu kutůry a nevypadám pořád jak ten buran. Akorát musím odvést auto do práce, aby nám ho nikdo neukrad....
Sedím v autě a snažím se jej nastartovat.... nic.... a sakra.... baterka je v háji.... Volám šéfovi a ten mi sděluje, že to vyřeší a zavolá mi, co s tím.....
Po patnácti minutách odcházím od auta do nedaleké kavárny a objednávám si kafé, páč sem zmrlá na kost.... šéf stále nevolá na zpět....
Po půl hodině odcházím z kafárničky a jdu na šalinu a jedu do práce..... Po příchodu do kanceláře hned ve dveřích halasně volám, tak co bude s tím autem? Ale Ája, má kolegyňka, na mě nechápavě kouká a říká, že o ničem neví..... Ale přesto se mnou začíná řešit moje auto. Je moc hodná.....Jsou dvě odpoledne... za dvě hodiny mi jede autobus, na který už mám dávno koupenou místenku.....
Snáhíme se po startovacích kabelech, samozřejmě je nemůžeme najít.... Vyrážíme tedy od Obi, koupit kabely..... nic..... zbývá už jen benzinka po cestě.... během cesty nám volá šéf a mimochodem se mu připomenu, že mi před dvěma hodinama měl zavolat, co s tím autem.... Zděšen mi přiznává, že na mě úplně zapomněl, že sice se o tom radili, teoreticky to vyřešili, že auto mám odvést od servisu, ale jaksi mi to zapomněli zavolat nazpátek...No nic....
Už máme kabely, hurááá! .... Jedeme na parkoviště, kde je moje auti a spomocí naší vrozené inteligence (máme přece maturitu,ne?!) se nám podaří přes kabely nastartovat auto....
Je něco po půl třetí a my se snažíme prorazit si cestu po pátečním Brně.... Shola nemožná věc, ale my to nevzdáváme..... Mezitím, co jsme strávily 10 minut v zácpě v tunelu, ruším telefonicky ostatní schůzky, který jsem měla naplánované a (bláhově :)) si myslela že stihnu...
Po mnoha a mnoha křižovatkách a mnoha a mnoha sprostých nadávek se dostávám do servisu.... je čtvrt na čtyři a já jsem na druhém konci Brna, než chci být.... Rychlostí blesku vyřizujeme opravu auta a sedáme do Ájinýho auti, aby se pokusila o nemožné a dostala mě včas na autobus..... Cestou, jako zázrakem, potkáváme dvojku šalinu a já na ni vcukuletu přesedám a s přesností švýcarských hodinek se dostavuji na nádraží deset minut před odjezdem autobusu.... kde se v zápětí dozvídám, že má řidič povinnou přestávku, takže vyrazíme až o půl paté....
V této chvíli mi začalo škubat v oku a já dostala tichý záchvat smíchu....
O hodinu později..
Sedím v tichu, v klidu a v teple autobusu a doufám ,že už se mi dnes nic nepřihodí.....
Pokračování příště.....
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat