Už pár týdnů jezdím opět denně auti do práce, do nové práce blízko domova a ještě blíž našemu atomovému krytu ( pracovní název pro náš úžasný "nový" domeček:) ležící na trase transibiřské magistrály z Moskvy do Vladivostoku ) . Jezdím už svým! auti - Ježečkem. Jelikož Ježeček už je postarší pán a má své vrtochy, rozhodl se je realizovat na mě. Prostě taková zkouška, co vydržím. Začalo to nenápadně. Asi tak dva měsíce zpátky dojdu domů a máma mi oznámí, že nemám v auti zadní brzdy, páč se zadřely a že si to mám dát opravit :) . Je zajímavé, že se asi zadřely samy od sebe, páč autem jsem jela naposledy před několika dny, že.... :) tak by mě zajímalo, kdo je zadřel...hm..... A vyvrcholilo to v pondělí, kdy se mi záhadným způsobem urval výfuk. Začalo to nenápadně. Ráno si to frčím do práce a zdá se mi, že Ježeček nějak divně bručí, tak si říkám, je to už postarší model, má na to nárok. Ale to jsem nepočítala s tím, že z práce už skoro neodjedu. Odpoledne nasedám do auti, plná nadšení co vše vyřídím ve městě a že natankuji a tak.... chyba.... Nastartuji a leknu se. Naprostý tuning. I sebelepší konstruktér nedokáže z výfuku udělat to, co si Ježeček usmyslel sám od sebe. Rachot, že mě muselo být slyšet na kilometr daleko a otáčky a výkon motoru téměř nulový. Tak si tak sedím v auti, který řve jak tur a snažím se být absolutně nenápadná a tvářit se, že k tomu autu nepatřím. Vyrážím tedy opatrně na cestu. Celou dobu se modlím - prosím prosím, dojeď až domů, nebudeme nikde zastavovat a nějak se domů připlížíme, jo? Řítím si to po silnici závratnou rychlostí šedesát... už mě předjíždí pomalu i cyklisti a já za velkými tmavými brýlemi se tvářím jako že tam nejsem. Samozřejmě, že jsem vychytala všechny semafory na červenou, a to znamená zabrzdit, zastavit a čekat na zelenou doprovázena zvuky, které vyluzoval výfuk. Bylo to strašné. Pak zařadit jedna, dva a tři a s dělobuchy doprovázející každé zařazení se pomalu odplížit dál. Cestou jsem neustále kontrolovala, zda výfuk už neuletěl úplně, jestli za mnou nelítají jiskry nebo už nezačalo hořet auto. Řidiči na mě naštěstí netroubili ani neblikali, tak snad to nebylo tak hrozné. Když už jsme tedy "dojeli"domů spadl mi šutrák ze srdce o velikosti menší pálavy. To mi nezabránilo v tom, že jakmile jsem vystoupila z auta, měla jsem chuť ho nakopnout. Aspoň jsem si teda ulevila se slovy : Hajzle, rozřežu tě flekskou ..... a odešla domů. Nicméně jsem jej ještě večer odvezla do servisu. Teď na něj stále čekám a doufám, že už Ježeček zapomněl na mé urážky a bude poslouchát jak má a budem opět jeden tým. A jestli ne..... tak v Nosislavi je príííma vrakáč, asi tam pojedem na výlet...........
1 komentář:
:D
Okomentovat