* Deník šílené vedoucí IV.

Vzpomínky na Berušku....
Už jsem se na to chystala dlouho. Zavzpomínat na moje první auto, pro všechny známé jako Beruška neboli škoda 105 L. Nedávno totiž uplynul rok od jejího odchodu na věčnost.
Naši pořídili berušku na podzim 1990. Bylo to bojové vozidlo, zvládala s přehledem každý terén a překážky. Pamatuji doby, kdy jsme jezdili s Beruškou na dovolenou tím způsobem, že byla plná až na půdu, v autě nás jelo šest lidí bez problému, žádné pásy, sedačky, nic... a všechno šlo. Projeli jsme s ní takřka celou republiku .
Po šestnácti letech služby mi byla Beruška přiřazena na dojetí a dožití. Bylo léto 2006, já čerstvý řidičský průkaz, de fakto, jsem jej neměla ještě ani v ruce a vyprosila jsem si Berušku na tábor jako zásobovací vozidlo. Kdyby tatík tušil, co budem s Beruškou provádět, tak mi ji v životě nepůjčí :) Denně jsme v ní vozily vodu, nákup, obstarávaly vše potřebné i nepotřebné. V zhledem k tomu, že jsem sice měla hotový řidičák, ale neměla jsem ještě hotovou tu úžasnou plastikovou kartičku, musely delší cesty s ní jezdil Julča a Sopťa.
Musím nechat, Beruška si s námi opravdu užila. Vzpomínám si jak s ní Míša jela na zataženou ruční brzdu z Doubravníku až do Nedvědice a děsně jsme se divily, proč se za námi tak kouří... na zpátek jsem to musela odřídit já, Míša odmítala po tomhle "incidentu" sednout za volant. :)
S ruční brzdou máme s Marky taky zážitek, když jsem se snažila vyjet náš oblíbený kopeček, s autem plným vody, a děsně jsem se divala, proč to vůbec nejede.... prostě jsem neodbrzdila, že...
Pak se nám zasekly přední dveře u spolujezdce a muselo se vystupovat staženým okýnkem.
Nehledě na to, že po jednom nákupu, kdy pršelo, už nebyla sjízdná obvyklá cesta, jsem zvolila cestu trošku víc terénem. Marky na to dodnes vzpomíná, nevím jestli s hrůzou, či úsměvem :) ... Vzaly jsme to opravdu cestou necestou,výmolem a krtincem a už nám zbýval pouze menší kopeček na hřiště a pak už jen cílová rovinka... No, prostě jsme se zasekly s Beruškou na hraně svahu a hřiště... po vystoupení a obhlédnutí terénu jsem konstatovala... To zvládnem... nasedla a zařadila za jedna, podržela spojku, přidala plyn a už jsme to hrnuly. Po zvládnutí této "překážky" jsme radši zastavily a zkontrolovaly škody .... nikde nic... Jen jsem suše konstatovala.....No tak jsme to tu trochu provoněly mateřidouškou,no.... sedla za volant a jela.... Marky na mě jen koukala a mlčela.... Divím se doteď, že se se mnou nebojí jezdit... :)
Ke konci tábora se celkem zlepšilo i počasí a tak jsme toho využily na nafocení Pirrely katalogu s Beruškou.... Myslím, že foto se celkem povedlo :) a Tája nám všem dokázala, že je prostě rozená modéééélka :)
Ještě teď se divím, že jsme neprorazily střechu auta při tom focení :)))
A to by snad zatím mohlo stačit, ne?
:) snad jen dodám...Budiž ji vrakoviště lehké .... .